Hudební vize

Hudební vize

Experimentální československá hudební scéna od roku 1971

Hudba výrazně ovlivňuje kvalitu filmového obrazu a naopak, filmový obraz může zásadně proměnit vyznění hudby. Tuto dynamiku reflektovala již umělecká avantgarda 20. let, ale častým námětem umělecké tvorby se stává až díky rozvoji audiovizuálních technologií po druhé světové válce. Umělci a umělkyně produkují experimentální filmy ve spolupráci s hudebníky, vytvářejí oficiální i neoficiální videoklipy a reflektují úlohu zvukové stopy ve filmu.

V československém prostředí 70. let se experimentální hudební scéna nachází na okraji normalizační kultury, což ve své tvorbě dokumentuje umělec Jan Ságl, jehož záznamy undergroundových koncertů jsou však paradoxně bez zvuku. Na nezávislé scéně se pohyboval také režisér Ivan Tatíček, jenž se ve své práci inspiruje videoklipy z televizního vysílání. Propojení hudby a obrazu v novou multimediální formu se stává námětem průkopnické tvorby Radka Pilaře, čelního představitele lokální videoartové scény.

Výraznější rozvoj uměleckého ztvárnění hudební produkce nastává na české umělecké scéně od 90. let. Tvůrci působící na pražské FAMU mají v tomto období blízko k hudební scéně, čímž vzniká řada originálních audiovizuálních děl, jako například Studna Niké Papadopulosové. Počátkem nultých let začíná hudbu a zvuk reflektovat také více umělců a umělkyň z výtvarných akademií, což ilustrují díla Marka Thera a Alžběty Bačíkové.

Program byl připraven ve spolupráci s Národním filmovým archivem a představuje výběr z fondu Videoarchiv (videoarchiv-nfa.cz).