Krátká pocta Otakaru Vávrovi
Krátká pocta Otakaru Vávrovi
Během svého osmdesátiletého působení v české kinematografii byl Otakar Vávra (1911–2011) mnohokrát obdivován i kritizován. Díky svému talentu, vzdělání a cílevědomé píli získal již ve svých 26 letech jedinečné postavení.
Uměl se poučit z aktuálních trendů ve světě, opíral se o kvalitní českou literaturu, obsazoval skvělé herce. Postavil systém proti improvizaci, pozvedl úroveň scénářů, před sebe i barrandovské studio kladl řemeslně nejnáročnější úkoly. Uměl realizovat velkofilmy s komparsovými scénami i snímky intimní a lyrické. Várovy filmy dodnes žijí v televizních reprízách a na DVD: Cech panen kutnohorských, Turbina, Šťastnou cestu, Krakatit, Němá barikáda, Zlatá reneta, Romance pro křídlovku, Kladivo na čarodějnice aj. Nejcennější jsou jeho avantgardní počátky, tvorba z let 1937–1949 a „zlatá šedesátá“, kdy spolupracoval s básníkem Františkem Hrubínem. Jeho historické trilogie (husitská z padesátých let a válečná ze sedmdesátých) však byly poplatné oficiální ideologii. Jako pedagog FAMU se podílel na výchově nové vlny, hlásí se k němu i Emir Kusturica. Poslední z řady vyznamenání převzal Vávra jen několik týdnů před svou smrtí a spory o hodnocení jeho života a díla nadále pokračují.
Jaromír Blažejovský
